V hlubokých vodách duše

Jsou dny, kdy je mi hodně smutno.
Zavřu se do samoty a nikoho tam nepouštím.

V takový moment jsem sice sama, ale hodně blízko duši, se kterou vedu tichý dialog skrze to, co tvořím.
Říká mi, abych nic nehodnotila.

Ani to, co vzniká.
Ani to, co je, co se děje a co je zdrojem mého smutku.

Pořád se dohadujeme, ale ona se nehádá.
Jen já se pořád pokouším nepřijmout fakt, že život nebude nikdy perfektní — nikdy bez bolesti, nikdy bez těžkosti, bez zklamání z lidí, bez ztrát a lekcí, které nikdy nekončí a jejichž rozsah se pořád zvětšuje.

A já jen za zády vnímám skrze „husí kůži“ neviditelné zašeptání:
„Nehodnoť…“

A tak se spolu vydáváme do hlubin, kde žije otisk Vesmíru.
A já cítím, že jsem doma, i když moje JÁ má pocit, že nikam nepatří a tento svět se mu zdá tak zvláštně cizí, komplikovaný a plný povinností, na které zapomnělo, že si je samo vybralo…

Akryl na plátně / 120 x 120 cm / V hlubokých vodách duše